Pohádka o Smolíčkovi pacholíčkovi

Byl jednou jeden malý chlapeček, který žil v lese u zlatoparohatého jelena. Jmenoval se Smolíček. Jelen se o něj hezky staral a chránil ho před různými nástrahami. Celý den na svém hřbetě vozil Smolíčka po lese. Chlapec se krmil lesním ovocem, nejraději měl jahůdky, a hrál si s lesními zvířátky... Jednoho dne se však jelen musel vydat hledat nové pastviny daleko od domova. Smolíček musel zůstat doma sám. - "Počkej na mě Smolíčku a nikomu neotvírej." přikazoval mu jelen každé ráno.

Smolíček si chvíli sám hrál, ale pak mu začala být dlouhá chvíle. Tu najednou uslyšel šramot a nějaké hlásky. Zvuky šly ode dveří. Šel tedy blíž a uslyšel. - "Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku! Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.." - "Kdo to venku tolik mrzne, že tak prosí? Pootevřu trošičku a podívám se", zapomněl chlapec, co jelenovi slíbil. Do světničky vklouzlo několik tenkých prstů. Měly ostré nehty, chvíli se jen tak komíhaly, ale pak hbitě otevřely dveře dokořán a před Smolíčkem stály jezinky! Smolíček na ně vyděšeně koukal, byly to divé žínky, vlasy jako roští, obléknuté do rozervaných hader a tuze páchly, jak byly nemyté! Chytily chlapečka a odnášely pryč. Smolíček plakal a volal ze všech sil. - „Za hory, za doly- mé zlaté parohy – kde se pasou? Smolíčka, pacholíčka, jezinky pryč nesou!“

Měl veliké štěstí, vítr vál správným směrem a Smolíčkův hlásek k jelenovi zanesl. Mohutnými skoky přispěchal na pomoc! S jezinkami si snadno poradil, popadl Smolíčka a skokem byli zpátky ve své chaloupce. Jelen se na chlapce moc zlobil, že neposlechl a vydal se do nebezpečí. Smolíček svatosvatě slíbil, že se to již nebude opakovat a že bude dbát jelenových rad.
Ale když se ráno probudil, zapomněl, co včera zažil. Jakmile za dveřmi opět začaly loudit jezinky tak, že by se nad nimi kámen ustrnul... - „Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku! Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme...“ Chlapce se mu jich přece jen zželelo a vpustil je dovnitř. Ty jej popadly a uháněly s ním do své jeskyně. Smolíček plakal a volal svého jelena. - „Za hory, za doly- mé zlaté parohy – kde se pasou? Smolíčka, pacholíčka, jezinky pryč nesou!“ Ale jelen se pásl daleko.

Babice si začaly Smolíčka vykrmovat. Zavřely ho a nosily mu samé dobroty, dortíčky, koláčky, buchtičky.. Těšily se, že až Smolíček pěkně ztloustne, budou mít libou pečínku. Každý večer zkoušely, jak moc se jim to daří. "Prostrč prstíček ven z klece, zkusíme, je-li dost tlusťoučký." Smolíček však vždy vystrčil místo prstíku dřívko a babice si dlouho myslely, že ho ještě dostatečně nevykrmily... Po čase jim však trpělivost došla a začaly topit v kamnech a chystat pro Smolíčka pekáč. Ten byl hrůzou bez sebe a rozkřičel se na celý les. - „Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka, už na pekáč nesou...“ K jelenovi se nesl strašlivý nářek a pak už byl slyšet jen dusot kopyt, jak se hnal za chlapcovým hlasem. S jezinkami si rychle poradil, nabral babice na rohy a shodil je ze srázu, z kterého se jen tak nedostanou.

Smolíček dostal, co si zasloužil. Od té doby se vždy řídil radami dobrého jelena. Oba byli rádi, že vše dobře dopadlo.

Zpět na hlavní výpis